Sladovna

Akademický malíř Jan Paul (1956) představuje v galerii Sladovna v Písku výběr kombinovaných technik na papíře z cyklu Čínské fragmenty a malířská díla z posledních let. Koncepce expozice staví do protikladu dva odlišné umělecké přístupy. Ten první, inspirovaný autorovým pobytem v Číně v roce 2013, reaguje na prostředí, se kterým se autor v Číně setkal, ten druhý je pokračováním jeho malířského úsilí, které započalo v roce 2004, kdy začal malovat prsty bez použití štětců. Dramaturgie výstavy konfrontuje Paulovu zkušenost z cesty na Dálný východ se zkušeností malíře, jehož tématem je reflexe člověka v síti existenciálních dilemat. Odlišné jsou i způsoby presentace. Soubor Čínské fragmenty, adjustovaný v Číně do tradičního vertikálního závěsu, kontrastuje s tradičními obrazy malovanými na plátně. Konfrontace klasických obrazů s cyklem Čínské fragmenty ukazuje autorovu schopnost pohybovat se v různých polohách výtvarného vyjadřování, od symbolistních figurálních a abstraktních obrazů ke kombinovaným technikám plných fantazie a imaginace.

Jan Paul v cyklu usiloval o zachycení čehosi svébytného z čínského prostředí a snažil se vyjádřit pocity ze země s odlišnou kulturou. Čínské fragmenty jsou koncipovány jako kontrastní prolínání a střetávání výtvarných forem, kombinují abstraktní malbu s konkrétní barevnou kresbou v kombinaci plochy a detailu, celku a výřezu. Při práci použil techniku monotypu, vzniklé struktury dotvářel malbou prsty a doplňoval je vlastnoručně vyřezanými razítky s vymyšlenými kaligrafickými znaky, které otiskoval do obrazu. Čína je země kontrastů, prolíná se v ní tradice s rychle se rozvíjející současností. Proto je cyklus koncipován jako střetávání výtvarných forem v obraze jako otisk vizuality, s kterou se v Číně setkal, a která je odlišná od té naší.

Číně dominuje nám nesrozumitelné znakové písmo, které Paul vnímal jen jako estetický tvar a symbol. To byl uvolňující a osvobozující impuls k práci. Oproštění od sdělující hodnoty čínského písma mu umožnilo vyjádřit vizuální vjemy výtvarně intuitivní formou, zaznamenat to, co měl z Číny ukryté v podvědomí. Proto jsou Čínské fragmenty především prostorem uvolněné výtvarné imaginace, v níž kaligrafický znak, zbavený konkrétního významu, nezávisle vniká do prostoru obrazu a vytváří novou vizuální realitu. Stopy kaligrafie spíše jen tušíme, jde o asociace. V malbách lze ve strukturách spatřit reminiscence na tradiční čínskou architekturu s jejími stylovými prvky, čínskou zdobnost, pro nás často až s kýčovitými podtexty, ornamentálnost a již výše zmiňovanou kaligrafii.

Jakkoliv mohou Čínské fragmenty evokovat cosi z čínské malby a kaligrafie, přesto zůstávají stále evropským názorem, poučeným abstraktní malbou. Autora inspirovalo v Číně téměř vše, včetně přeplněných odpadkových košů i pouličních kanálů, na nichž se vršily povalující se zbytky zeleniny a všemožného odpadu, vytvářejícího působivé vizuální struktury, které rovněž výtvarně metaforizoval a implikoval do své práce. Současné čínské výtvarné umění, reprezentované hlavně střední a mladou generací, je už delší dobu inspirováno světovým a evropským uměním. Pro Jana Paula, jako umělce tvořícího v poučení z vývoje evropského moderního umění, byl naopak inspirujícím podnětem tradiční specifický výtvarný projev čínské malby a písma, který cítí a chápe jako vztah srdce ke světu a k člověku, k tomu nejbližšímu, s čím se střetává.

Jestliže Čínské fragmenty naznačují nové možnosti vizuálního uchopení reality, pak vystavené obrazy dokládají Paulovo úsilí i nadále rozvíjet pro něho typickou malířskou polohu, v níž má svoji důležitou roli figura, abstraktní struktura a především světlo.

Patrné je to hned v čelním obraze při vstupu do galerie, který nese název Trojice. Odkazuje k trojjedinosti Boží, kterou je Bůh Otec, Syn a Duch svatý.  Není bez zajímavosti, že Paul s humorným nadhledem sobě vlastním vyobrazil Syna Ježíše jako batole, které drží v náruči nikoliv matka, ale právě Bůh Otec. Paulova konfese, v níž se častými náměty jeho obrazů stávají biblické události, je vyústěním autorovi osobní cesty, na jejímž počátku byl v roce 2004 silný iniciační prožitek v doprovázení umírající matky. Tato událost pro něho znamenala radikální změnu přístupu k tvorbě a stala se i mezníkem změny osobního života. Obé autor propojil a zhodnocuje ve svém díle.

Zásadní životní zkušenost přivedla Jana Paula k uměleckému vyjádření toho, co vnímal v zániku hmoty, ono podstatné sdělení, světlo, které odnikud nikam nesměřuje a vyzařuje jako duchovní energie z prostoru malby. Kontrast světla a tmy má v Paulově malířské tvorbě symbolický i duchovní význam, světlo proniká tmou a tma ho nepohltí. Proto je obsahem Paulových obrazů existenciální napětí mezi bytím a nebytím, střet fyzického a duchovního, avšak s možností transcendence. Vše fyzické skončí, co zůstává, je duchovní materie, a tuto naději symbolizuje v obrazech právě světlo. Ke své práci autor v roce 2006 napsal: „Hnětu dlaněmi temnotu, onu obávanou nicotu, a prsty v ní zažehuji světlo věčnosti, abych vzkřísil naději v temných stínech smrti“. Jan Paul nevnímá destrukci těla a zánik jako konečný stav člověka, ale jako mezistupeň k hlubšímu poznání a naplnění poselství evangelií. Paulovo křesťanství, konkrétně katolictví, ovšem není v jeho tvorbě dogmatické a agitační, je otevřené každému člověku jako osobní vnitřní zkušenost s Boží prozřetelností. Jeho mnohdy zdánlivě neveselé obrazy jsou nakonec plny naděje a očekávání, ale důležitá je pro autora i nadsázka, grotesknost a nově i kritický podtext. Autor se snaží vyvolat v divákovi pocit, evokovat vnitřní prožitek, který ho může skrze naléhavé téma přimět k hlubšímu zamyšlení.

Jan Paul / 31. 10. 1956 Příbram / malíř, výtvarný kritik a publicista

V dětství kreslil seriály, které publikoval časopis ABC. V letech 1979–1985 studoval na AVU v Praze v atelieru A. Paderlíka. Maloval, vytvářel objekty, instalace s použitím textu ve fotografii, a zabýval se projekty, které se týkaly otázek identity člověka. Od roku 2004 maluje prsty bez použití štětců. Kromě výtvarné tvorby (malba, grafika, sochařství, fotografie) se věnuje kurátorství výstav, výtvarné publicistice a kritice (RR, Kontexty, internet a tisk), psaní básní, hudebních textů a prózy (Deník pošetilého milence; 2006, O štěstí v umírání; 2011, Mrkací panenka, 2021). Zabývá se hudbou – zpěv, kytara, foukací harmonika. Je členem Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků. Žije a pracuje v Praze.